Vratký triumf: vývoj účasti na neformálním vzdělávání dospělých v České republice v letech 1997 až 2016

Britský spisovatel Neil Gaiman v jedné ze svých přednášek o literatuře popisuje, že podstatou každého příběhu je to, co hlavní hrdina chce a potřebuje. Její nenaplňování pak vede ke konfliktu, který posunuje děj kupředu. Už dlouho před tím, než jsem začal psát řádky této publikace, jsem dobře věděl, že hlavní hrdina tohoto příběhu – tuzemský systém neformálního vzdělávání – usiluje o něco stěžejního, a to větší účast dospělých. Účast, která by byla přinejmenším srovnatelná se státy na západ od českých hranic. Napovídaly tomu nejen národní i mezinárodní dokumenty, ale i prohlášení politických představitelů, zástupců vzdělávacích organizací a zaměstnavatelů. Tento cíl se však v roce 2011, kdy jsem ho začal více sledovat, zdál být v nedohlednu – každoročně se do systému zapojovala jen třetina osob starších pětadvaceti let. Nejprve jsem se tématu věnoval jen okrajově jako doplňku svého tehdejšího zájmu o formování státních aparátů v Evropě. Postupně jsem se k němu vracel čím dál častěji. Při hledání příčin marné snahy o růst počtu účastníků neformálního vzdělávání, která byla zřetelná už v roce 2005, jsem téma zkoumal nejprve teoreticky, pak epistemologicky a metodologicky a nakonec od roku 2013 i empiricky. K tomu mi pomáhaly jak projekty dlouhodobého koncepčního rozvoje, které byly realizovány v rámci Centra výzkumu Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, tak později i projekt GA ČR Bílá místa neformálního vzdělávání v České republice: Neúčastníci a jejich sociální světy. V jejich rámci jsem společně se svými kolegy zkoumal rozmanité aspekty účasti dospělých v neformálním vzdělávání, ať se jednalo o faktory determinující účast, o úlohu genderu, o percipované bariéry nebo o motivaci k zapojování se do této formy sociální praxe. Zlom pro mne přišel v roce 2018, kdy jsem se začal podrobněji zabývat výsledky mezinárodního šetření Adult Education Survey z roku 2016, které poukazovalo na výrazné zvýšení účasti dospělých – do neformálního vzdělávání se zapojoval téměř každý druhý dospělý. Česká republika dohnala Západ a vypadalo to, že hrdina mého příběhu dostal, co chtěl. Vyvstal však jiný problém. V průběhu dalších analýz se objevovala nová zjištění. Triumf neformálního vzdělávání byl doprovázen změnou motivace jedinců, místo starých bariér se objevovaly bariéry nové a nerovnosti, které ovlivňovaly šance na zapojení dospělých, se přesunuly na obecnější úroveň, místo aby zmizely. Přesto mi ani jeden z těchto jevů nepřipadal jako konflikt, který by byl pro další vývoj zdejšího systému neformálního vzdělávání určující. Konflikt je totiž dle mého soudu jinde, v celkovém zaměření – funkci – celoživotního vzdělávání, které se tradičně pohybuje mezi humanizujícím rozměrem, jehož cílem je rozšiřovat poznání, reflexivitu a uvědomění si možností dospělých, a tím také rozšiřovat svobodu jejich voleb, a ekonomizujícím pojetím, jehož cílem je rozvíjet pracovní 7 sílu dospělých, průběžně doplňovat jejich znalosti a dovednosti, a přinést jim tak lepší zaměstnatelnost na trhu práce. Právě naplňování potřeby vyšší účasti v neformálním vzdělávání toto ústřední dilema neřeší, ale vyhrocuje a po roce 2016 vede k mnohem většímu přimknutí k ekonomizujícímu chápání organizovaného učení. Proto je výsledný triumf neformálního vzdělávání podstatně křehčí a pomíjivější a svedený na cestu, která nemusí být perspektivní a celospolečensky prospěšná. Cílem této publikace je převyprávět příběh vývoje systému neformálního vzdělávání v České republice jako problém růstu účasti dospělých v neformálním vzdělávání a jevů, které ho proměňovaly. Práce se snaží odpovědět na otázku, proč se účast na systému vyvíjela tak, jak se vyvíjela, a proč má dnes takovou podobu, jakou má. Při psaní textu jsem nebyl nikdy sám, což mi významně usnadňovalo práci. Intenzivně jsem čerpal ze spolupráce s kolegy z Centra výzkumu Fakulty humanitních studií, s nimiž jsem realizoval celou řadu kvantitativních i kvalitativních šetření a analýz. Upřímné díky patří především Iloně Kočvarové a Jitce Vaculíkové, s nimiž jsem publikoval mnoho studií. Výsledky některých z nich se staly empirickým jádrem kapitol prezentovaných níže. Kromě toho jsem se snažil nepromarnit dobře míněné rady svých zahraničních kolegů – Ellen Boeren a Kjella Rubensona, kteří mi věnovali svůj drahocenný čas a s trpělivostí a nadšením sobě vlastním doplňovali mé nedostatky a omyly v oblasti (ne)účasti dospělých na celoživotním vzdělávání. Výrazně mi pomohli i Tomáš Karger a Soňa Vávrová, kteří celý rukopis laskavě pročetli a podrobili kritice. Pokud jsem jejich připomínek, námětů a doporučení nedbal, je to ve výsledku jen a jen má hloupost.. Tomášovi děkuji nejen za ostražitou kritiku, ale i za podporu a tvůrčí dialog, kterým mne v posledních letech doprovázel. Bez něj bych nebyl badatelem, jakým jsem. Soně děkuji navíc i za věci, které nikdo jiný nevidí a vidět nemůže – že akceptovala cenu, kterou jsem za psaní zaplatil, a že se stala ustavičným svědkem mé přítomnosti. Jen já vím, jak je to obtížné. Robert Kegan v textech o učení dospělých odlišuje dvě modality – formativní a transformativní učení. Zatímco první odkazuje ke změnám toho, co víme, druhé odkazuje ke změně způsobu, jak něco víme. A právě tím se pro mě stalo psaní předkládané publikace.

ISBN:	978-80-7454-986-1
EAN:	9788074549861
Počet stran	232 stran
Datum vydání	11. 11. 2021
Pořadí vydání	První
Jazyk	český
Vazba	e-kniha - pdf
Autor:	Jan Kalenda
Nakladatelství	Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
Tématická skupina	2 - Společenské vědy; osvěta
	Neprodejná publikace. Publikaci je možné poptávat zde: Volně dostupné na http://hdl.handle.net/10563/50096