Pohádky ze šumavského podlesí

Každý z nás bude mít oblíbené nějaké místo, třeba náves, ulici, zákoutí, kousek lesa, potok, zvíře, budovu. Úplně konkrétní věci, které jsou právě u nás doma, v okolí a jinde, ať se snažíme jak chceme, stejné nenajdeme, opravdu jsou jen doma a ne jinde v cizině. Snažme se dívat kolem sebe a napodobujme to, co dělal on, co dělal Josef Křešnička. Byl to on, kdo on lpěl na zdraví svého rodného kraje, příroda pro něj nebyla nějakou jen kulisou. Tam, kde jsme mnozí slepí, viděl mravence, plevel i kytku, i kus skály svým okouzleným zrakem. Znal každý koutek domova, krajiny, dokázal se obdivovat, složit verše o šípkovém keři, o olši u potoka, zastavil se u každé zanedbané kapličky. Trápilo ho, ubližoval-li někdo přírodě, rybníkům, stromům… Vše, co činil, bylo, směřovalo, dovolím si tvrdit, nejsilněji k prospěchu dětí. K naději, k dobám přicházejícím. Málo lidí mezi námi chodí s takovou vírou v mládí a budoucnost, jak tomu bylo u Josefa Křešničky. Autor svůj svět snů, fantazie, ideálů, cti a hrdosti proměňoval v pohádky: ty opravdové pro děti, jiné v podobě divadelních her, i když ne vždy již se šťastným koncem, i pro ty ostatní.