Mám právo se zničit

Mám právo se zničit (Nanun narul pchagwehal kwolliga itta) je dle autorových slov jedním z „podivných románů“, které začal psát v rebelském údobí svého života jako určitou formu politické sebevraždy. Trochu paradoxně mu však zajistil vstup mezi známé a uznávané korejské spisovatele. Nestal se sice bestselerem, ale pořád si nachází okruh čtenářů, o čemž svědčí přes dvacet dotisků ve třech vydáních. Kim Jongha údajně uvažoval o jeho přepracování, ale nakonec dal přednost původní autentické výrazové hrubosti a provokativnosti, před vyzrálejší literární dovedností a propracovaností díla. Přestože patří mezi první autorova knihy, jde o vynikající, až svůdné vyobrazení estetiky smrti, které ohlásilo nástup nového spisovatele schopného šokovat a rozvířit korejské literární vody. Bujná a ničím neomezovaná představivost se otevřeným a syrovým způsobem dotýká ožehavých a společensky tabuizovaných témat a zároveň vyjadřuje pocity současných Korejců, osamělých a izolovaných uprostřed uspěchaného, soupeřícího davu, kteří trpí odcizením spojeným se sebevražedným nutkáním. Románové já, které svým způsobem naplňuje právo lidí na sebedestrukci tím, že jim za úplatu pomáhá odejít z tohoto světa, jako by předjímalo vznik sebevražedných stránek v korejském kyberprostoru, kde se sdružují váhající jedinci, hlavně mládež, vzájemně v sobě podporují sentimentální touhu po smrti a sbírají odvahu ke společnému činu. O to více čtenáře při četbě nezaujatého a nezúčastněného vyprávění mrazí v zádech…