Bylo mi dvanáct, sedla jsem na kolo a jela do školy...

Když se řekne Marc Dutroux, jen málokdo si nevybaví hrůzný případ pedofilie, z něhož se belgická veřejnost dosud zcela nevzpamatovala. Marc Dutroux čelil obvinění, že unesl, znásilnil a mučil nejméně šest dívek, z nichž čtyři jeho praktiky nepřežily. Sám Dutroux dlouho vinu popíral s tím, že byl jen součástí velké organizované skupiny fungující pod ochranou místní policie a justice, potom sváděl vinu na manželku a komplice a tvrdil, že oběti unesl a skrýval pouze proto, aby je ochránil od ještě horšího osudu. Sabine Dardenneová je ta, která přežila. Spolu s druhou dívkou ji v srpnu 1995 osvobodili ze sklepa Dutrouxova domu. Čtrnáctiletá Laetizia zde prožila šest dní, dvanáctiletá Sabine nekonečných osmdesát. Neskončila však jako An a Eefje, pohřbené zaživa na zahradě. Nebo jako osmiletá Julie a Melissa, které zemřely hladem - Dutroux totiž strávil čtyři měsíce ve vězení a děvčátka zůstala ve sklepě bez jídla i vody. Sabine potkal "lepší" osud. Ale jak je možné vyrovnat se s nelidským týráním? Se zvrhlou krutostí, ponižováním a zvráceností? Osm let, kdy probíhal proces a přetřásaly se nejrůznější teorie, dívka mlčela a snažila se na děsivý zážitek zapomenout. Nakonec však předstoupila jako hlavní svědek obžaloby a její výpověď přispěla k vynesení konečného rozsudku: doživotí. Ve své knize vůbec poprvé líčí, co se vlastně odehrávalo ve studené podzemní kobce. Odhaluje psychický i fyzický teror, kterým prošla, znásilňování, týrání hladem a strašlivou samotu. Přesto vzdorovala, houževnatě se prala o každou maličkost, odmítala se podrobit a svou nezlomností i odvahou si nakonec vybojovala šanci na život.