Bílí baroni II.

Pokračování úspěšného románu. Ukázka z knihy: „Co tam proboha vyvádíte, soudruhu majore?“ zeptal se náčelník hlasem, v němž se mísilo pobavené překvapení s podrážděním. „Proč jste mi nepodal hlášení vy, když jste tady? Mohl byste se mi prosím ukázat celý?!“ vyzval následně Petra nekompromisně. Petr roztáhl obě části závěsu od sebe jako rutinovaný exhibicionista baloňák a zjevil se před našimi zraky v kompletní uniformě i s brigadýrkou na hlavě, ovšem bez kalhot. Hubené čapí nohy vězely v podělaných kanadách a směrem vzhůru mizely v obrovských zelených vojenských trenkách. Ačkoliv závěs neuzavíral kout s umyvadlem hermeticky, přece jen až dosud do jisté míry zadržoval fekální odér. Nyní se molekuly kvasných a hnilobných plynů svobodně rozlétly do prostoru a inzultovaly naše čichové orgány s brutalitou tlakové vlny při výbuchu jaderné bomby. „Můžete mi Petře prosím vysvětlit, proč jste ve službě polonahý a podělaný?“ zeptal se náčelník nemocnice, na jehož mimice bylo znát, že usilovně bojuje se smíchem. „Pojedl jsem prejt, co sem měl radši nechat bejt,“ pravil von Kozderian se vší vážností, jež dramaticky podtrhovala komičnost situace, a postavil se do pozoru. „Po něm u mě následně došlo k náhlé příhodě břišní a já musel kvapně na záchod. Zde jsem si v tom kvaltu přisedl opasek, a jak jsem prudce sral, posral jsem si řemen i s tím íbršvuňkem.“ „Kristepane,“ vzdychnul náčelník nemocnice a huba mu zacukala, jak se koutky chtěly rozeběhnout vzhůru. Oči zeskelnatěly potlačovanými slzami smíchu a chřípí se rozšířilo, takže v tu chvíli připomínal veselého plešatého koně.