Černá zahradaArménie a Ázerbájdžán v míru a za války

Když se řekne „válka o Náhorní Karabach“, většina z nás si nejspíš matně vzpomene, že to bylo dávno a daleko. A málokdo bude vědět, že tam od května 1994 panuje „dočasné“ příměří – ani válka, ani mír, stav, který se mezinárodní společenství marně snažilo pomoci nějak uspořádat. Pro Thomase de Waala není karabašská válka ani dávno, ani daleko: pečlivě zmapoval, co jí předcházelo, jak probíhala, i jak skončila-neskončila. Jeho Černá zahrada by mohla sloužit jako učebnice o nacionalismu, o tom, jak vzniká a jak mrzačí pohled na dějiny i lidské myšlení a osudy. A také jako učebnice dějin postsovětského Kavkazu či rozpadu Sovětského svazu. Černá zahrada však zdaleka není suchá příručka, ale také skvěle napsaný poutavý cestopis, z něhož je velmi dobře cítit, jak autor miluje Jižní Kavkaz i jeho obyvatele, jak jim rozumí – a jak ho trápí, že se nedokážou vymanit ze slepé uličky vzájemné nenávisti.